1. Historie
1.1. ANTICKÁ ETIKA
1.1.1. základním pojmem ant. etiky (kromě dobra a blaženosti) je ctnost - "Je to tonejlepší, čeho je člověk schopen." (Aristoteles) v antice bylo k výchově ctnostného člověka zaměřeno celé vzdělání ctnost = celkové zaměření člověka k dobru jak v osobním životě, tak i společenském
1.1.1.1. rozumnost
1.1.1.1.1. schopnost řídit se rozumem, (nenechat se ovládat vášněmi)
1.1.1.2. statečnost
1.1.1.2.1. schopnost žít svobodně se svými názory a přes všechny,usilovat o dobro
1.1.1.3. zbožnost
1.1.1.3.1. rozhodnutí brát život se vší vážností - zodpovědnost. Mít určitý názor na svět a brát život se vší vážností
1.1.1.4. spravedlnost
1.1.1.4.1. schopnost vytvářet vyvážené vztahy ve společnosti a v lidských vztazích
1.1.2. Osobnosti Antiky
1.1.2.1. Sokrates
1.1.2.2. Platón
1.1.2.3. Aristoteles
1.1.2.4. Epikúros
1.2. KŘESŤANSKÁ ETIKA
1.2.1. vychází z židovské a antické etiky – vše sjednocuje poselství Ježíše – základem Desatero přikázání – odmítá bohatství – základ mravního myšlení v Evropě – z křesťanských zásad formulovány stavovské kodexy nebo i formy výchovy, vedoucí k jejich vštěpování – řešení bídy spočívá v solidaritě, pomoci a lásce k bližnímu svému – vnáší nový prvek – úcta k lidské důstojnosti ve všech situacích – nemocní, pronásledovaní – moc chápána jako služba ostatním, idea odpuštění, nenásilí, láska k nepřátelům
1.2.2. Osobnosti Křesťanství
1.2.2.1. Aurelius Augustinus (354 – 430)
1.3. MODERNÍ ETIKA
1.3.1. 1. Etika Hedonostická
1.3.2. 2. Eudaimonistická etika
1.3.2.1. utilitarismus (utilitás = užitečnost)
1.3.2.2. pragmatická etika (pragma = činnost) - zákl. myšlenka
1.3.3. 3. Etiky autonomie
1.3.3.1. etika autenticity
1.3.3.2. etika existencionalismu
1.3.3.3. Kantova etika – Immanuel Kant
1.3.3.3.1. - Kantův mravní imperativ : „ Jednej tak, aby zásady tvého jednání se mohly stát principem všeobecného zákonodárství. „
1.3.4. 4. Etiky odpovědnosti
1.3.4.1. Definice
1.3.4.1.1. K naplnění života nestačí pouze naše autonomie a svoboda, naše svoboda má smysl jen proto, že jsou tu druzí lidé
1.3.4.2. Osobnosti
1.3.4.2.1. Martin Buber (1878 – 1956)
1.3.4.2.2. Emanuel Lewinas (1905 – 1995)
1.3.4.2.3. Hans Jonas (1903 – 1993
2. ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY
2.1. Deskriptivní etika
2.2. Metaetika
2.3. Normativní etika
2.4. Etika autonomie
2.5. Etika autonomie
3. CÍLE ETIKY
3.1. štěstí
3.2. Etický postoj
3.3. Etický člověk
4. INTERDISCIPLINARITA
4.1. Biologie
4.2. Dějiny
4.3. Diplomatika
4.4. Ekologie
4.5. Ekonomika
4.6. Ekologie
4.7. Pedagogika
4.8. Politologie
4.9. Právo
4.10. Psychologie
4.11. Religionistika
4.12. Sociologie
5. STRUKTURA ETIKY
5.1. deskriptivní (popisná)
5.1.1. deskriptivní (popisná)
5.2. preskriptivní
5.2.1. předepisuje stanovuje etický kodex
5.3. normativní
5.3.1. obsahuje konkrétní normy pro fungování lidských vztahů
5.3.2. Na rozdíl od etiky deskriptivní hledá odpovědi na to, zda je něco morálně správné či nikoli.
5.4. individuální
5.4.1. morálka jednotlivce
5.5. sociální
5.5.1. morálka různých společenství a spol. činností
5.6. teoretická
5.6.1. zkoumání všeobecných mravních kategorií - dobro, svoboda,...
5.7. praktická
5.7.1. zabývá se konkrétní situací, konkrétním mravním jednáním a aplikací mravních norem
5.8. profesní
5.8.1. zkoumá etické problémy jednotlivých oborů a povolání
5.9. Metaetika
5.9.1. logické výroky o morálce (krást se nemá)
6. PŘEDMĚT ETIKA
6.1. Definice
6.1.1. Nauka o mravech a morálce
6.1.2. Pokus o výklad morálních představ
6.1.3. Praktická filozofická disciplína
6.1.4. Předmětem zkoumání mravní jevy, jejich vznik, vývoj, současný stav, zachycení vývojových tendencí
6.1.5. je souhrn norem a pravidel, vyjadřujících názory společnosti na chování a jednání lidí z hlediska dobra a zla, správnost a nesprávnosti
6.1.6. teorie mravnosti
6.2. Základní pojmy
6.2.1. Dobro
6.2.1.1. vše, co je považováno za prospěšné a hodnotné, co přináší naplnění, co má význam a smysl
6.2.2. Zlo
6.2.2.1. vše, co je považováno za škodlivé
6.2.2.1.1. metafyzické (podstata)
6.2.2.1.2. fyzické (nezávislé na člověku)
6.2.2.1.3. mravní (vědomě a svobodně páchané lidmi)
6.2.3. Morálka
6.2.3.1. soubor společenských představ o jednání, které je pro určitou společnost v určité době považováno za správné a dobré
6.2.3.1.1. právní normy
6.2.3.1.2. celospolečenské hodnoty
6.2.3.1.3. společenské zvyky
6.2.3.1.4. historický vývoj
6.2.3.1.5. výchova a vzdělání
6.2.3.1.6. náboženství
6.2.3.1.7. ekonomická situace
6.2.3.1.8. geografická a etnická příslušnost
6.2.4. Morální vědomí
6.2.4.1. znalost mravů, morálních norem a vědomí jejich existence
6.2.5. Mrav
6.2.5.1. pro urč. společnost ustálené vzory jednání
6.2.6. Mravnost
6.2.6.1. rys jedince morálně se chovat
6.2.6.2. soubor norem typických pro jedince
6.2.7. Mravní jednání
6.2.7.1. aktivita jedince z hlediska morálních i osobních „povinností“
6.2.8. Svědomí
6.2.8.1. vnitřní hlas jedince vytvořený na základě právního a morálního vědomí
6.2.9. Mravní roznodování
6.2.9.1. osobní volba jedince mezi různými variantami chování
6.2.10. Ctnost (Arete)
6.2.10.1. trvalá mravní kvalita člověka, která ho činí schopným správného jednání, aniž o tom musí v každém jednotlivém příp